Líba Padalíková

28.7.2022 11.30 (ONLINE 50 min)

Téma: dokopat se něco dělat, polknout hrdost “Nezvládám.”

Perfektní představa / katastrofické scénáře. “Nemůže to být dost.”

1. řešit doma. 2. Řešit ve škole.

 

27.7.2022 6.37 (e-mail)

Dobrý den,
já bych se k vám chtěla objednat. Jsem v posledním ročníku bakalářského studia na FF UK. Totálně jsem se zahnala do kouta a dělám bakalářku na poslední chvíli, protože jsem vždycky všechno prokrastinovala na poslední chvíli a vždycky to vyšlo. Já jsem chtěla začít včas, ale když jsem na to jen pomyslela, tak se mi udělalo zle a začla jsem být celá panická, což samozřejmě nechci být, tak jsem ten word zase zavřela a dělala kde co, jen abych se bakalářce nemusela věnovat. A já vím, že to je blbost, že čím blíž termínu to nechám, tím to bude stresovější a horší se soustředit. Já i normálně když mám jít na zkoušku, tak se hrozně vynervuju, nic v sobě neudržím, ale pak nějakým zázrakem dostanu dobrou známku, takže si všichni okolo mě myslí, že jsem vychloubačná šprtka, co v tom leží týdny a pak má jedničku, což není pravda!! Ale už jako malou si mě doma všichni zaškatulkovali jako tu, které jde učení a škola, a vždycky jsem si všechno vyřešila za zavřenýma dveřma, pozdě v noci, takže nikdo ani neviděl, že to nezvládám. A nejhorší je, že jsem strašný people pleaser a nechci nikoho zklamat, nechci jim narušit tu představu té dokonalé dcery. Takže když už se mě před půl rokem někdo doma zeptal, jak to jde, tak jsem řekla “v pohodě, je to náročný, ale píšu.” lži, pořád jen lžu. nikdy mě nikdo nepodezírá, protože proč? tak lžu dál. je to pro mě jednoduchý. Ale teď jsem se zalhala tak daleko, že nemůžu říct pravdu. naši by mě zabili. už teď mi pořád vyčítají, kolik peněz v mojí vysoké škole utopili a že titul je priorita!!! což přidává na významu, a čím větší význam něco má, tak já od toho chci dát ruce pryč. A pak celý dny přemýšlím, jakou výmluvu, jakou další lží se z toho vylhat, abych nevypadala jako totální zklamání (tohle je můj druhý pokus na vš, dokonce si tenhle poslední semestr musím platit). Nebo přemýšlím nad tím, jaký by to bylo kdybych byla nemocná a kvůli tomu jsem tu bakalářku nemohla napsat, nebo že by se něco stalo a všichni by samozřejmě pochopili, že to jsem nemohla psát. Napadlo mě i to, když kdybych si něco vzala a nechala se zavřít do Bohnic (což je šílený!), tak by to bylo přijatelnější než nemít žádnej dobrej důvod se na tu bakalářku totálně vykašlat. Protože já ho opravdu nemám. Sociální úzkost jsem měla vždycky, nenávidím mluvit před/k lidem, vyhýbám se sociálním interakcí jak jen to jde. Takže zkoušky, obzvlášť ústní jsou pro mě noční můra. Po covidu se to zhoršilo. Nebavím se s žádnými spolužáky, nemám kamarády. A v posledním měsíci jsem byla tak apatická ke všemu, že jsem kvůli úplný blbosti se zhádala s nejlepší (jedinou) kamarádkou, které jsem se aspoň nějak mohla svěřovat. A teď nemám komu tohle všechno říct a já už prostě nemůžu. snažila jsem se teď celou noc psát bakalářku, ale je mi jasný, že do dnešní půlnoci to nestihnu. a pak nevím, co budu dělat. I vám jsem chtěla psát týdny zpátky, ještě než jsem se zhádála se Sárou, protože jsem viděla, že je něco špatně, hůř než jindy. ale místo toho jsem se ještě víc izolovala. jako vždycky. a když se někdo zeptá, jak se mám a jak to jde, tak lžu že dobře. ještě se u toho usměju. dokonce se nechám i pozvat na akce, výlety, jako kdybych měla všechen čas na světě. ale já si musím nechat pomoct. nemůžu to už odkládat a doufat, že se z toho zase vyhrabu. Už na jaře jsem se snažila zkontaktovat pár psychologů, ale všichni měli plno. tak jsem to vzdala, protože jsem třeba měla dobrý den, tak jsem si řekla že to vlastně nepotřebuju. Ale potřebuju. A teď je mi zle, neudržím v sobě jídlo, myšlenky mi lítají všude, nemůžu se soustředit na psaní bakalářky, tak jsem si řekla, že někomu musím napsat, i když mi třeba nestihnete odpovědět. Omlouvám se, že to je takový word-vomit, ale kdybych se snažila tomu dát nějakou hlavu a patu, aby to nějak vypadalo, tak je mi jasný, že bych zase začla lhát a přikrášlovat a zlehčovat a pak to možná ani neposlala.
Tak kdybyste měla čas a nějak mi promluvit do duše, so I can get my shit together, to bych ocenila. Nebo kdybyste mi napsala kontakt na nějakého psychologa, který bere nové pacienty, protože než já se odhodlám někam zavolat, abych akorát zjistila, že nebere, tak se nikdy k nikomu nedostanu.
S pozdravem,
Libuška Padalíková